„Asi už spolu nikdy nic neuděláme," pravila melancholicky Valérie, odložila stranou své papíry a podívala se z okna. Nebylo tam co vidět, nevkusný obelisk v parčíku před redakcí literárního měsíčníku se tyčil stejně v dešti jako na slunci a snad ani neměnil barvu. Ale měla na sobě přiléhavé tričko a jak se otočila k oknu, Martin se znovu soustředil na chladem zpevněný profil.

Již po několikáté musel potlačovat svírání v žaludku, tak nepříjemné, že vždycky rázem zahnalo hřejivý pocit v podbřišku. Na jakýkoliv intelektuální výkon forma scházela, zato se mu neustále honilo v hlavě, že takto hloupě přece nemůže vzdát nadějné seznámení. Studentka anglické literatury, o které se domníval, že ji oslnil několika břitkými výroky o milenci lady Chatterleyové od D. H. Lawrence, dala brzy najevo, že má v mnoha směrech hlubší znalosti, a Martin se nemohl zbavit dojmu všestranného debaklu.

„Co blázníš, vždyť jsme ještě ani nezačali," zmohl se na slabý odpor a při pohledu na profil znovu polkl. Pozvání do redakce přijala jen s vyhlídkou na pomoc při psaní seminární práce a nyní tato vidina mizela.

Otočila se od okna proti Martinovi a hlas už neměla melancholický, ale zuřivý: „Nikdy spolu nic neuděláme, protože na to nemáš. Intelektuálské řečičky. v tom jsi mistr. Ale naprázdno. Nemůžeme spolu nic napsat, protože všechno cítíš jinak než já. A já literátům dělám, kdežto ty jsi za to placen. Jsi impotent, rozumíš, úplný impotent!"

Martin, ač ohromen prudkým útokem, se snad právě tím zmobilizoval: „Podívej, jestli je to tak, jak říkáš, tak to pro tvorbu může být výhoda. První milostný román v dějinách. Kněžnu de Cléves, spolu psali otrávený světák vévoda la Rochefoucauld a hraběnka de Laíayette. A slečna ze Scudéry, nejostřejší jazyk 17. století, to vysvětlila jasně: oba už nebyli ve věku, aby spolu mohli dělat něco jiného než psát. Byla to taková největší dobová babizna, ale v tomhle měla pravdu. Protože nemohli nebo nechtěli svůj erotismus naplnit, alespoň o touze, pochybách a zábranách psali, a co se slušným výsledkem." Znovu se zarazil, protože Valérie už zářila neskrývaným výsměchem: „Alespoň jsi mohl říct se slušným vyvrcholením, když už mluvíš o erotice. Ale jinak to beru a třeba si někdy ráda poslechnu přednášku o tom, jestli největší umělecké výkony podávají impotenti. Já nejsem ani babizna, ani impotent. Tak si tu tvoř sám. Snad umíš vzít pero do ruky. Psací stroje tu sice máte, ale ty ho už máš asi dlouho porouchaný." „Jsi impotent," znělo Martinovi v uších. Poslušně vstal a bezmyšlenkovitě zamířil k věšáku, aby ji podal kabát. Vzápětí se prudce zastavil když se otáčel pro její poznámky, které stále ležely na stole. Valérie popadla svou tašku a vyrazila ke dveřím. Střetli se a plnou vahou do sebe narazili. Místo bolesti ucítil pružné mladé tělo, a když se shýbal pro tašku spadlou na zem,  již pohyb nedokončil. Stačil si uvědomit, že oběma rukama svírá její zadeček a pevně si ji tiskne k sobě. Nepustil, i když se pokusila vysmeknout, a v momentě, kdy ji přitiskl zadečkem k desce stolu, pouze vnímal, že její slova „chceš mi dokazovat, že nejsi..." ztrácejí výsměšný tón, už neznějí vztekle, spíše nevěřícně. Pak už slova nebyla, jen cítil, jak ho kouše do rtů, a vnímal horký dech. Když ji vyhrnoval sukni, ještě v jakémsi obranném reflexu poklesla v kolenou až téměř do dřepu a oběma rukama si přidržela krajíček sukně. Stejně náhle, jak začal, odpor ustal a s kalhotkami mu dokonce pomáhala. Nedočkavost i ještě neodeznělý pocit zahanbení a frustrace však vykonaly své a oba se na okamžik zarazili při zvuku praskající jemné látky, než pohyb dokončili. Znovu ji přitiskl k desce psacího stolu; její ruce se vzepřely proti jeho bokům, ale vzápětí ucítil, jak mu chvatnými a neuvěřitelné obratnými prsty uvolňuje opasek a rozepíná zip. Při doteku chladivých a dychtivých prstů se mu zatmělo před očima. Téměř prudce ji od sebe odstrčil a přimáčkl k desce stolu. Přidušeně vykřikla, ale hned jej zdviženýma nohama objala a přitiskla k sobě. Neklidné pohyby jejího těla však ještě na chvíli spojení oddálily. Když do ní vnikl, na okamžik se zklidnila, takřka zmrtvěla a přerývaný dech skoro ustal. Vzápětí znovu vykřikla, tentokrát hlasitě, ale to ji již Mariin nedopřál žádnou iniciativu. Zaryl jí prsty do obou stehen s pocitem závrati, v němž se mísila veškerá vystupňovaná touha, stejně jako vztek a pocit předešlého zahanbení. Pronikal do ní přímo, v rychlém sledu a bezohledně. Pocit vzteku se rozplýval spolu s tím, jak si Martin uvědomoval, že to mladé pružné tělo pod ním se jeho vůli přizpůsobuje, poddává se, přijímá jej a vychází mu vstříc s chvěním a stále hlasitějšími projevy. Pak už křičela nahlas, její dlaně se v pomalých a téměř strojových pohybech rozevíraly a svíraly a snažily se přidržet okraje stolu. Pak se její tělo vzepjalo a se stolu padaly další tužky a listy rukopisů.

Teprve teď, kdy zůstala ležet s pootevřenými ústy a do široka rozevřenýma, ale nepřítomnýma očima, jí pomalu vyhrnoval tričko a znovu zůstal v ohromení nad darem přírody, který si předtím jen domýšlel. Konečky prstů přejel křivky od ňader přes boky až do klína a na chvíli se mu vrátil dřívější pocit beznadějného okouzlení, frustrace a bezmoci, ale to již její oči zaostřily, začervenala se a něžný a rozpačitý úsměv přešel do smíchu: „A já nána jsem li říkala, že jsi impotent!"

Veškeré napětí bylo rázem pryč. Podal jí ruce a přitáhl k sobě. Svlékla si tričko a chvilku stáli v objetí, bez hnutí a beze slova. Když ji začal hladit po vlasech, přes boky a zadeček, téměř v posvátné úctě jen jemně stiskl její prs a dostal se pod bříško a mezi chloupky, začala vrnět. Na okamžik se mu znovu mihlo hlavou, že má v rukou šelmu, a předešlé pochyby se vrátily. Ale v kontaktu s tentokrát se tisknoucím klínem jej rychle opustily. Pomalu si ji otočil a přitiskl k sobě zadečkem. Přejížděl ji prsty po zádech a Valérie se uvolněně předklonila a dlaněmi opřela o stůl. Již tolik nespěchal. Pronikl k ní a po prvních nárazech zpomalil a začal zvolna vychutnávat klín i boky. Podrobila se pomalým pohybům, ale cítil, jak chvění z nitra vzrůstá. Teď se podrobil on. Maximálně zklidnil své pohyby a soustředil se pouze na to, aby co nejvíce vnímal toto rostoucí chvěni, jemné nárazy a pak plynulý stupňující se prožitek z nepřerušovaného třeni vyvolávaného krouživými pohyby tvarů, nad jejichž dokonalostí zůstával stále v úžasu. Znovu si uvědomil, že své tělo vůbec neovládá a že je strhován do stále mocnějšího víru, až zaslechl sám sebe, jak křičí. Samo od sebe jeho tělo několikrát za sebou prudce narazilo do horkého klína.

Pak v ní setrval nehybné a se zavřenýma očima a třesoucíma se nohama, skoro jako oporu nadále objímal její bříško a klín a oběma rukama je tiskl k sobě a prožíval pomalu odeznívající stahy jejího lůna. Když se jim oběma vrátilo vědomí, přitáhl si ji na klín do redakčního křesla a chvíli zůstali beze slova, než se zvonivě rozesmála a věcně pravila: ..Teď již toho Lawrence chápu, ale psát se o tom nedá. A ostatně mám hlad."

Až teď si Martin vzpomněl, že k navození příznivé tvůrčí atmosféry původně nakoupil víno, ale na jídlo nepomyslil. Naštěstí v redakční ledničce objevil nějaké zásoby a v duchu se šéfredaktorovi omluvil. S vítězným pocitem obojí nabídl, rezolutně zamezil jejím pokusům obléci si tričko s prohlášením, že naopak teprve teď tvorba začíná, když člověk procítil smysl literatury i života.

Nezůstalo jen u seminární práce. Ale zato byla výsledná studie hodnocena v superlativech a opatřena známkami nevšední invence, originální přístup, výrazný talent, imaginace. Když ji zastavil vedoucí katedry, aby ji sdělil „milá kolegyně, s vašimi literárními schopnostmi a způsobem podání byste měla v budoucnu vyučovat", nebyla si jista, zda slyší ironický tón v její otázce: „Opravdu, pane profesore?" Jeho zrak se roztržitě upíral kamsi do neurčita, ale chvílemi ulpíval na jejím tričku.